Hledaný výraz musí mít více jak 2 znaky.
Libuše Plecháčová
Když Libuška Plecháčová nastoupila do lázní, bylo jí 18 let. Psal se rok 1955 a právě dokončila rehabilitační školu v Brně. Kvůli práci se přestěhovala z Moravy do Podkrkonoší a zvesela začala pomáhat lidem. Teď, po 70 letech, tu sedí stále usměvavá paní, v které nepřestala proudit moravská krev. Její ruce pomohly tisícům dětských a následně i dospělých pacientů. Všechno podle ní závisí na lidském přístupu.
Co Vás přivedlo k rehabilitaci?
Původně jsem chtěla chodit na pedagogické gymnázium, ale tehdy byla jiná doba. Naši měli obchod, takže i když jsem měla samé jedničky, nepřijali mě. Moje kamarádka měla jednu čtyřku, ale její maminka byla údernice, takže se dostala.
Já šla místo toho studovat rehabilitaci. Tenkrát to nikdo neznal, ani pan ředitel nevěděl, o co přesně se jedná. Ale říkali, že mě to bude bavit, protože je tam hodně pohybu.
Když jsem školu v Brně dokončila, dostala jsem umístěnku do Hradce Králové, odkud mě poslali do Lázní Bělohradu. Nastoupila jsem 1. července 1955 a od té doby jsem tady.
Vzpomínáte si na první den v lázních?
Měla jsem na sobě žluté vlněné šaty, to si pamatuji. U krku byly šikmé a měly keramické knoflíčky. Vzala si mě na starost nějaká starší kolegyně a rovnou mě postavila přímo v těch krásných šatech k parafínu. No mě z toho bylo úplně nanic. (Směje se nad první vzpomínkou na lázně paní Plecháčová) – pozn. autora.
Naštěstí hned vedle byla kancelář a tam to viděla jedna paní, která jí vynadala a mě poslala pro pracovní úbor. Šaty se nezničily, nosila jsem je ještě dlouho.
Jaké byly Vaše začátky, co jste měla na starosti?
Začínala jsem na dětském oddělení jako fyzioterapeutka, tehdy to byla rehabilitační pracovnice. Bylo to na budově, kde je teď ředitelství, měli jsme na starosti celkem 70 dětí. To mě bavilo, tam jsme se hodně nasmáli a užili si legraci. Dělali jsme pro děti různé soutěže a zábavné pořady. Sedělo se u ohně a pan doktor hrál na kytaru. Jezdila jsem s nimi na výlety a vedla taneční kroužek.
V podstatě jsem s nimi žila, to ani jinak nešlo. Bylo to pěkné. S dětmi jsem pracovala asi 40 let, pak jsem přestoupila do slatinných lázní.
Proměnila se nějak dětská rehabilitace za tu dobu?
Přijde mi, že ty děti měly dříve větší zájem a taky odpovědnost. Braly rehabilitaci vážně, až jsem byla mnohdy udivená, jak poctivě vše dodržovaly.
Dřív to bylo velmi náročné, některé děti tady byly až rok. A návštěvy nebyly tak časté. Jednou za čtvrt roku jsme pořádali den otevřených dveří pro rodiče, aby viděli, jak s dětmi cvičíme. Teď by tu chtěli být pořád, což si myslím, že vede k nesoustředění dětí na léčbu.
Samozřejmě, vždycky se našlo některé, které bylo víc lítostivé. Ale dělali jsme všechno proto, aby si našel kamarády, aby se zapojil. Byli jsme tu pro ně, vyslechli je a měli k nim vztah.
Zůstala jste s někým ze svých pacientů v kontaktu?
Zrovna před týdnem mě tu navštívil Franta Kupsa, který nastoupil s manželkou do slatinných lázní na krátkodobý pobyt. Je to 55 let, co byl v dětské léčebně a stále jsme v kontaktu. Vzniklo z toho přátelství na celý život.
Před lety mi řekl, že půjde na vinařskou školu a teď je z něho inženýr. Pak mně přivezl ukázat svoji budoucí manželku. Já ho zase zvala na svoje narozeniny.
Tisíce dětí na Vás vzpomínají, měla jste i vlastní rodinu?
Už je to 25 let, co manžel zemřel, ale život s ním byl hezký. Mirek byl moc hodný. Měli jsme dvě děti, dva kluky. Jeden se narodil v roce 57 a druhý v roce 61. Takže dneska už je ten starší v důchodu a ten mladší se do důchodu chystá. Pak mám čtyři vnuky a pět pravnoučat.
Hodně mi pomáhá manželova sestřenice Slávinka a její manžel Mirek.
Jak jste se seznámila se svým manželem?
(Otázka paní Plecháčovou viditelně potěšila) – pozn. autora.
Byla neděle a já jsem nechtěla sedět sama v pokoji v cizím městě. Přidala jsem se k sestrám a šla s dětma na vycházku na fotbal. Stála tam parta kluků a najednou přišel takový vysoký s kšiltovkou a mrknul na mě. To bylo hezký. Pak jsem slyšela, jak se baví a pochopila, že se vrátil z vojny.
Večer říkám kuchařce, „paní Farská, byla jsem s dětma na fotbale a parta kluků vítala nějakého Mirka, co přišel z vojny. Byl vysoký, měl krásné zuby a smál se na mě. Neznáte ho?“ A ona říkala, že by to mohl být Mirek Plecháč.
A on, Mirek, se ještě ten večer přišel zeptat k ní domů, jestli mě náhodou nezná. Tak se prý v duchu smála. „Ona se ptá v šest a on se ptá v osm.“ Takhle jsme se seznámili, dva roky spolu chodili a ve dvaceti se vzali.
V Bělohradě jste našla práci i lásku, nechyběla Vám rodná Morava?
Ze začátku jsem jezdila každých 14 dní domů, ale jak jsem se seznámila s Mirkem, už to tak časté nebylo.
Moraváci jsou trošku jiné nátury než Češi. Bereme všechno víc zvesela a máme rádi život. Třeba jsme hodně pohostinný. Tady, když jsem přišla na návštěvu, byl na stole jeden tácek a když se to snědlo, nic víc nebylo. To u nás neexistovalo. U nás byl stůl stále plný.
(Libuška přerušila rozhovor a vyndala malé občerstvení. O její pohostinnosti svědčí i fakt, že na své 70leté výročí působení ve firmě koupila chlebíčky všem zaměstnancům z lázní) – pozn. autora.
Máte ráda oslavy a společné posezení u dobrého jídla?
To bylo vždycky moc hezký. Oslavy, opékání, to všechno jsme dělali. Scházeli jsme se hodně se sousedy, s rodinou. Ale teď už to není takové.
Když jsem měla manžela, všude jsme chodili společně. Měli jsme partu lidí, kde byli všichni ve dvojicích. A když manžel zemřel, tak mě zvali dál, ale já už jsem nechtěla. Řekla jsem jim, ať se na mě nezlobí, že je mi líto, že jsem sama.
A pak si myslím, že to hodně rozbil covid, že nás rozdělil. Ta družnost lidí už není taková. Spíš si to každý drží pod svou pokličkou na své zahrádce.
Pracuje tady s Vámi ještě někdo z tehdejších kolegů?
Už ne. Od té doby se toho hodně změnilo. Zažila jsem tady hodně doktorů, kteří už tu nejsou. Pracovala se mnou sestra v Dětské léčebně a teď je v domově důchodců v Mlázovicích. Jela jsem ji tam navštívit.
Ale mám tady Věrušku Bičišťovou, velice se kamarádíme. Spolu jsme pracovaly několik let u dětí, takže se známe dobře. I jejího syna Luboše jsem znala už od útlého věku. (Vzpomíná paní Plecháčová na současného výkonného ředitele lázní) – pozn. autora.
Co je pro Vaši práci nejdůležitější?
Dobrý přístup k dětem, k lidem, mít k nim vztah. Snažit se pochopit jejich postižení a pomoct jim nejen po stránce cvičební, ale i duševní.
Třeba jsem tu měla paní, jejíž dcera měla rakovinu prsu. Hodně těžko to nesla. Tak jsem s ní všechno rozebrala, vyslechla ji a pomohla trochu v té psychice. Nakonec mi poděkovala a přinesla andělíčka pro štěstí.
Byla jsem vždycky veselá ženská, co se snažila všem pomoct. Ničeho v životě nelituji, jen je mi líto, že ten manžel mi zemřel. Ale kdyby žil, tak já bych tady v lázních nebyla. Byli bychom teď spolu a někde cestovali.
Není pro Vás práce v tomto věku náročná?
Myslím, že mě vlastně drží. Musím se každé ráno vypravit, barvím si vlasy, chodím na kosmetiku, na pedikúru. Prostě se udržuju, abych trochu vypadala.
Na Moravě už je v 88 letech stařenka. A to já nechci slyšet. (Čelo paní Plecháčové se při té představě svraštilo. Vrásky jsou ale jediným důkazem jejího vysokého věku. Jinak je Libuška od pohledu vitální, upravená s lehkým líčením a manikúrou) – pozn. autora.
Byla chvíle, kdy jste chtěla z lázní odejít?
Zatím ne. Až budu sama cítit, že to nezvládnu, tak toho nechám. Jsem ráda mezi lidmi. Vnuk Liborek mi vždycky říká, „babičko já tě dám do knihy rekordů.“
V Lázních Bělohradě a.s. je paní Libuše Plecháčová rekordmankou. Děkujeme jí tímto za rozhovor a přeji hodně zdraví.
Autor: Veronika Jirmanová
Foto: Pavel Hamar
Archiv: Libuše Plecháčová